Telefonní číslo na Boha

Je tu stále naděje dřív než přijde smrt. Rozhovor dvou dětí (neznámý autor):  V bříšku těhotné ženy byla dvě miminka. První se druhého zeptalo: - Věříš v život po porodu? - Určitě. Něco po porodu musí být. Možná jsme tu hlavně proto, abychom se připravili na to, co bude pak. - Blbost, žádný život po porodu není. Jak by vůbec mohl vypadat? - To přesně nevím, ale určitě tam bude víc světla, než tady. Třeba budeme běhat po svých a jíst pusou. - No to je přece nesmysl! Běhat se nedá. A jíst pusou, to je úplně směšné! Živí nás přece pupeční šňůra. Něco ti řeknu: Život po porodu je vyloučený - pupeční šňůra je už teď moc krátká. - Ba ne, určitě něco bude. Jen asi bude všechno trochu jinak, než jsme tady zvyklí. - Ale nikdo se přece odtamtud po porodu nevrátil. Porodem prostě život končí. A vůbec, život není nic, než vleklá stísněnost v temnu. - No, já přesně nevím, jak to bude po porodu vypadat, ale každopádně uvidíme mámu a ta se o nás postará. - Máma? Ty věříš na mámu? A kde má jako podle tebe být? - No přece všude kolem nás! V ní a díky ní žijeme. Bez ní bychom vůbec nebyli. - Tomu nevěřím! Žádnou mámu jsem nikdy neviděl, takže je jasné, že žádná není. - No ale někdy, když jsme zticha, můžeš zaslechnout, jak zpívá, nebo cítit, jak hladí náš svět. Víš, já si fakt myslím, že opravdový život nás čeká až potom...

Každý z nás se na tento svět narodil oddělen od vztahu s Bohem a tak nás provázejí celým životem následující  otázky typu „Kdo jsem? Proč jsem tady? Kam jdu?“ Neumíme sami říci, kdo jsme. To se dozvídáme teprve ve vztahu s rodiči.
Obraz o sobě
Náš obraz o sobě samých je závislý více méně na tom, jak působíme na druhé, případně jak si myslíme, že na ně působíme. A protože jsme stále konfrontováni s reklamou, dospěli jsme k přesvědčení, že krásní, úspěšní lidé požívají větší vážnosti a proto se snažíme vypadat atraktivně a úspěšně. Mnozí lidé vlastně nejsou ani sami sebou, jelikož se pasují do role, kterou si myslí, že okolí od nich požaduje a tak se pokouší svoji identitu a sebeúctu postavit na výkonech, na tom co sami dokážou. Dostali se do spárů perfekcionismu. Nic není dobré, Pořád se snaží vylézt na žebřík a nikdy nejsou nahoře. Běží jako křeček v kolečku, a přece zůstávají pořád na místě.
To, jak vnímáme sami sebe, má rozhodující vliv na naše pocity a naše chování. Když se někdo považuje za hloupého, bezvýznamného, bez nějakých vloh, projeví se to negativně na jeho chování. Takovéto sebehodnocení vede k dalším chybám, posiluje to přesvědčení, že je břídil. Odmítnutí sama sebe vede k přesvědčení, že ho nikdo nemůže mít rád (i kdyby opravdu měl, tak to nepřijímá) tím pádem ani Bůh.
Vnímání vlastní hodnoty je závislé na reakci druhých, proto je tak těžké snášet napomínání nebo kritiku. V tom tkví příčina mnoha duševních poruch. Člověk hledá svoji identitu v očích druhých a jejich očekávání i hodnocení ho blokují, takže nemůže být tím, kým skutečně ve své podstatě je. Aby kompenzoval tento nedostatek, hledá si nějaký idol, který napodobuje, nebo se snaží přidat ke skupině, které pak podřizuje všechno. Bible tomu říká modlářství, protože uctívá lidi nebo věci, zatímco takové uctívání náleží jenom Bohu.
Bloudění
Každý z nás má svoji jedinečnou identitu, kterou se odlišuje od druhých. Není na světě nikdo, kdo by měl stejné otisky prstů jako jiný člověk. Není to úžasné? Myslíme si, že se sami sebe známe, ale je to pravda? Koho z nás ještě nepřekvapily naše myšlenky, slova, činy …?
Kdo jsem? Kdo doopravdy jsem? Jsem tím, koho ze sebe dělám, nebo žiji v sebeklamu? Kdo jsem, když mě nikdo nevidí?
Osamělost není jen samota, ale zkušenost, že se nemůžeme nikomu otevřít. Když nikomu nemůžeme říci, co nás štve, co nás tíží, čeho se bojíme, ani co nás těší, pak jsme k smrti osamělí. Jednou ze základních potřeb člověka je být uznáván, patřit k nějaké skupině. Všichni potřebujeme někoho, kdo si nás váží, kdo nás bere vážně. Tolik si přejeme mít někoho, kdo se od nás neodvrátí, když vyjdou najevo naše slabiny, kdo nás snáší, i když jsme protivní a nemožní. Kdo nás neodpustí, i když si zoufáme sami nad sebou.
Pokud se hrabeme  sami sobě , nenajdeme tam žádné osvícení, žádné poklady, žádnou živou vodu, kterou bychom mohli ukojit naši žízeň po pokoji a lásce. Člověk nezíská tvář tím, že se bude dívat na sebe do zrcadla, ale tím,když se bude dívat na svého Stvořitele, z jehož lásky a moci se opravdu dá smysluplně žít.
Identita je především otázka vztahu, utváří se při setkání s dalšími lidmi. „Učiňme člověka k našemu obrazu“ je napsáno při popisu stvoření (1.Mojžíšova 1,26). Trojjediný Bůh je osobní Bůh. Stvořil nás, abychom mohli mít mezi sebou vztah. Jsme bytosti, které žijí ze vztahů. Jestliže tuto skutečnost ignorujeme, míjíme smysl života. Na otázky „Kdo jsem? K čemu žiji? Kam jdu?“ může odpovědět pouze ten, kdo mě stvořil. Teprve osobní vztah s Bohem člověka osvobozuje, aby byl tím, k čemu byl stvořen. Chcete-li vědět, kdo jste, potřebujete vědět, jak vás vidí Bůh.
Bůh není nějaký vzdálený vládce, kterému nezáleží na našem osudu. Náš pocit prázdnoty a nesmyslnosti má jiný důvod. Izajáš (53,6) naříká „Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou, jej (Ježíše) však Hospodin postihl pro nepravost nás všech.“
Ježíš vyprávěl příběh o marnotratném synovi, který si nechal od otce vyplatit dědictví ještě za života otce a obrátil se k otci zády. „ten pravý život“ myslel si „není tady doma, ale někde venku, kde si mohu dělat co chci.“ Tady je důvod, proč nevíme kdo jsme! Bez otce nemáme jméno, nemáme tvář, nemáme kořeny.
Když mladík své dědictví prohýřil, jeho rádoby přátele ho opustili a on skončil u prasat. Bez Božích pravidel, bez dobrých pokynů se řítíme do propasti. Ztracený syn se rozhodl, že přizná svou vinu, vrátí se a otce poprosí, aby ho vzal k sobě alespoň  jako sluhu, který by u něj měl plat a ubytování. Po takovém životním selhání se necítil hoden, aby ho mohl vrátit jako syn.. Potom Bible líčí úžasný obraz otce,který svého ztraceného syna vyhlíží, běží mu naprotí, bez výčitek ho vítá a připravuje kvůli němu hostinu. Syn se vrátil do bezpečné, láskyplné náruče svého otce (Lukáš 15,11-32).
Tento příběh znázorňuje, jak nás vidí Bůh: ztracené, neposlušné děti. U něho je všeho dost. Odhaluje nám svou podstatu – lásku tím, že dal svého Syna Ježíše Krista, aby se stal člověkem, a tak nás zachránil. Jeho smrt na kříži byla cenou za naše hříchy! Jsme pro Něho tak cenní, že dal tu nejvyšší cenu, aby nás nemusel soudit. Naše hodnota není v nás samých, ale je to cena , kterou jsme získali. Nemáme co Bohu dát. To co jsme, jsme jen z Jeho milosti. Jeho zájem a péče o nás není odměna za něco, co jsme udělali, nebo kým jsme.
Bůh nás vidí

Osvobozující poznání zní: „Ježíš volá každého člověka, jménem. Zve nás z vlastní iniciativy! Už jsme zareagovali? Můžeme jít za Ním, nebo zůstat ve své ulitě, bez tváře. Když se vrátíme domů, když přijmeme Jeho odpuštění, dostaneme novou identitu. Bůh z nás dělá své děti. „Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi.“ (Jan 1,12)
Teprve až v očích Otce, který stojí před námi, čteme lásku a bezpodmínečné přijetí, může být tím, kým ve své podstatě jsme. Bůh a Otec Ježíše Krista nás miluje. Když v Něho věříme, nemáme co ztratit, protože nás od Boží lásky, která je v Ježíši Kristu, nemůže oddělit. (Římanům 8,38-39).
Bůh ve svém Slovu říká: „Hospodine, zkoumáš mě a znáš mě. Víš o mně, ať sedím nebo vstanu, zdálky je ti jasné, co chci dělat. Sleduješ mou stezku i místo , kde ležím, všechny moje cesty jsou ti známy. Ještě nemám slovo na jazyku, a ty, Hospodine, víš už všechno. Sevřel jsi mě zezadu i zpředu, svou dlaň jsi položil na mě. Nad mé chápání jsou tyto divy, jsou nedostupné, nestačím na to. Kam odejdu před tvým duchem, kam uprchnu před tvou tváří? Zamířím-li k nebi, jsi tam, a když si ustelu v podsvětí, také tam budeš. I kdybych vzlétl na křídlech jitřní záře, chtěl přebývat při nejzazším moři, tvoje ruka mě tam doprovodí, tvá pravice se mě chopí. Kdybych řekl: Snad mě přikryje tma, i noc kolem mne se stane světlem.
Žádná tma pro tebe není temná: noc jako den svítí, temnota je jako světlo. Tys to byl, kdo utvořil mé ledví, v životě mé matky jsi mě utkal. Tobě vzdávám chválu za činy, jež budí bázeň: podivuhodně jsem utvořen, obdivuhodné jsou tvé skutky, toho jsem si plně vědom. Tobě nezůstala skryta jediná z mých kostí, když jsem byl v skrytosti tvořen a hněten v nejhlubších útrobách země. Tvé oči mě viděly v zárodku, všechno bylo zapsáno v tvé knize: dny tak, jak se vytvářely, dřív než jediný z nich nastal.” Žalm 139,1-16
Jistota, že všemohoucí Bůh mě zná, že nejsem nějaké bezejmenné něco, které vzniklo jen tak náhodou, že nejsem hříčka okolností, to mi dává půdu pod nohama. Vírou v Božího Syna jsem pro svoje jméno našla nový domov. Je spojen s Ježíšem, jménem, které je nad každé jméno. Moje jméno je zapsáno u Boha v knize života, kde ho nemůže nikdo vymazat. Tento zápis je zárukou, že jednou budu smět být u Něho.
Bůh nám říká „Povolal jsem Tě tvým jménem, jsi můj!“ Izajáš 4,1 On nám dává jméno, v Kristu dostáváme novou identitu. Žádná jiná moc nemá na náš život nárok. Když se mu odevzdáme, patříme Jemu.
TELEFONNÍ ČÍSLO NA BOHA  
Je to 333 (Jeremiáš 33,3) „Volej ke mně a odpovím ti. Chci ti oznámit veliké a nedostupné věci, které neznáš.”
Jak to vím? Protože sám Bůh říká “Dotazujte se na Hospodina, dokud je možno ho najít, volejte ho, dokud je blízko.” (Izajáš 55,6)
Chceš-li vědět, jak poznat Boha podívej se na web www.hledamboha.cz a tam najdeš odpověď, nebo napiš na můj email.
částečně čerpáno z Ethos 1/2012